někdo už odněkud donesl hrst černých sazí, aby se ta čistá Pravda tak nelišila

sme slepí, tak teda poďme ukameňovať všetkých, ktorí vidia

J. Nohavica / V. Vysockij: Pravda a lež

Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála,
pro blahoslavený navlíkla honosný šat,
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála,
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat,

a Pravda znavená usnula, jen co si sedla,
ze sna se culila, naivka důvěřivá,
jen oči zavřela, už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv.

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda,
ženská je ženská, tak jakýpak cavyky s ní,
kdopak tu rozpozná, která je Lež, která Pravda,
až budou obě dvě donaha vysvlečený,

na její blůzku si její brož fešácky připla,
pod paži stříkla si její dezodorem,
peníze, hodinky, doklady, všechno jí štípla,
odplivla, odporně zaklela, vypadla ven.

K ránu až zjistila Pravda, co všechno jí schází,
před zrcadlem se pak notně podivila:
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí,
aby se ta čistá Pravda tak nelišila,

Pravda se smála, že na ni kameny házejí:
„Vždyď Lež je to všechno a Lež taky mý šaty má,“
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem,
byla to rozmluva dost málo přívětivá.

Ona vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda,
ostatně cizí šmouhy přišili jí,
nějaká mrcha tu tvrdí, že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a po škarpách spí,

Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce,
to máš, holka, marný, jak chceš se dušuj a křič.
Leckterý hlupák se dodneška za pravdu hádá,
Pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš.